Svlačcova technika plazení

Svlačec si z toho, že kopretina umřela, nic moc nedělal. Měl ji sice rád, ale sobecky, tak, aby on se mohl po někom plazit a aby měl někoho v moci. Jen si pomyslel, že ty kytky dnes nic nevydrží, a plazil se dál, hledaje tu svoji "pravou" - další oběť jeho zničující lásky.

Jak se tak plazil, začal vymýšlet pořádnou strategii na ty "bláznivé" kopretiny: "To se musí zlehka, pomalu, lichotit, vtírat se, dostat se jim pod kůži, aby mě nechaly připlazit se výš... Získat si je sladkými řečičkami a pak... Pak budou jen moje, nikdo už nebude mé kopretinky obdivovat, kochat se jejich krásou a radostí, kterou kolem sebe šíří..."  Plazil a šířil se, protože jeho zloba a nenávist mu dodávala nevídaných sil a energie k růstu. Už to nebyl ten hodný, ale ne moc zdatný naivní svlačec, ale zabiják plný zloby. Rozhodl se pomstít všem kopretinám za to, jak jsou vysoké, jak se hlavičkami dotýkají jedna druhé a povídají si, jak je lidé mají rádi a trhají si je do váz - a on nic z toho nikdy nepoznal...!

Našel skupinku kopretin, které byly veselé, smály se a povídaly a svojí radostí nakazily všechny květiny i broučky v okolí. Jak pofukoval větřík, kopretiny se v něm zachvívaly a o to si byly blíž...  Připlazil se k jedné z nich a začal: "Ó, jak jsi nádherná... Jak rovný máš stonek... Živou barvu listů... Jak Tě všichni mají rádi... Jsi tak krásná... Okouzlila jsi mě a já se do Tebe zamiloval... Prosím, pusť mě k sobě, nech mě, ať se přitulím, pošeptám Ti něco krásného..." Kopretina se podívala dolů na svlačec a řekla "Ale vždyť Ty jsi jiný, nehodí se, abychom byli pár..." Ale svlačec se nedal, přemlouval, lichotil, vtíral se... - až kopretina povolila - "Můžeš se tedy vyplazit k mým prvním lístkům" 

A svlačec věděl, že vyhrál...

Jak může láska dusit, být jako svlačec, který nedovoluje se nadechnout a dýchat, žít volně a přec s někým...